Divadlo Ukrutnosti

Bylo příjemné letní ráno, jedno z těch, jež dokáží člověka naplnit pocitem radosti ze života.  A člověk ležící na zemi by se ze života s největší pravděpodobností radoval, kdyby nebyl definitivně mrtvý. Tak mrtvý, že být mrtvým jen o trošičku více by vyžadovalo speciální školení.

"Tak tedy," řekl seržant Tračník (Ankh-Morporská Městská stráž, Noční hlídka),  nahlédnuvše do svých poznámek, „ je zřejmé, že příčinou smrti je za a) úder minimálně jedním tupým předmětem, b) zardoušení věncem buřtů a nebo za c) napadení minimálně dvěmi zuřivými šelmami s velice ostrými zuby. Takže Noby, nějaké návrhy ?“

„Zatkneme podezřelého, pane“, řekl Noby a vysekl frajerské zasalutování.

„Podezřelého ?“

„Jeho“, řekl Noby a šťouchnul botou do těla. „Být mrtvý takovymhle způsobem, tak tomu říkám sakra podezřelé. Navíc pil. Zabásnem ho za nepřípustnou mrtvolnost.“

Karotka se poškrábal na hlavě. Uvěznit tělo, pravda, skýtalo určité výhody. Ale ...

„Myslím“, řekl Karotka pomalu, „že se na to bude chtít kapitán Elánius podívat. Bude lepší, když ho odnesete na strážnici“.

„A potom budeme moct sníst ty buřty pane ?“ zeptal se desátník Nóblhóch.

Nebylo lehké být vrchním policistou Ankh-Morporku, největším z měst Zeměplochy [*].

Pravděpodobně musí existovat světy, kapitán Elánius právě procházel svým depresivnějším obdobím, kde neexistují čarodějové (pro které jsou tajemství zamčených pokojů fádní záležitostí) nebo zombie (vrahové se cítí opravdu divně, když je oběť hlavním svědkem obžaloby) a kde se lze spolehnout na to, že psi po nocích nic nevyvádějí a nepouští se s lidmi do rozhovorů. Kapitán Elánius věřil v logiku, stejně tak jako věří lidé na poušti v led. Jinak řečeno, jako v něco co skutečně potřebuje, ale co nebylo do jeho světa implementováno.Alespoň jednou, pomyslel si, by bylo hezké něco vyřešit.

Podíval se na modrající tělo na desce a pocítil lehounký závan vzrušení. Byly zde stopy. Nikdy předtím jasnější stopy neviděl.

„Nebyla to loupež pane“, řekl desátník Nóblhóch. „Měl kapsy plné peněz.  Jedenáct dolarů.“

„Jedenáct dolarů ? Tomu zrovna neříkám kapsy plné peněz“, řekl kapitán Elánius.

„Byly to všechno penny a půl-penny, pane. Divím se, že to jeho kalhoty vůbec vydržely. A podařilo se mi mazaně zjistit, že byl umělcem, pane. Měl v kapsách nějaké karty. ‘Chas šlofík, Dětská představení’“

„Předpokládám, že nikdo nic neviděl ?“, řekl Elánius.

„Nikdo pane“, řekl desátník přičinlivě, „řekl jsem mladému  desátníkovi Karotkovi, aby se pokusil nalézt nějaké svědky“

„Řekl jste desátníkovi Karotkovi aby vyšetřoval vraždu? Sám se pustil do tak závažného případu ?“ řekl Elánius

Desátník se poškrábal na hlavě.

„A on se mě zeptal, jestli znám někoho hodně starého a  skutečně vážně nemocného“

Na staré, magií nasáklé Zeměploše je někdo, kdo je zaručeným svědkem jakékoli vraždy. Je to jeho práce.

Desátník Karotka, nejmladší posila Noční hlídky, se často lidem jevil jako prosťáček. A on vlastně prosťáček byl. Byl skutečně neuvěřitelně prostý, ale asi tak prostý, jako je prostý meč či jako může být prostá past. Byl to pravděpodobně člověk s nejlineárnějším myšlením ve vesmíru.

Právě čekal u lůžka jakéhosi velmi starého muže, který si jeho společnost vlastně docela užíval. A právě teď nastal čas, aby si vyndal svůj poznámkový blok.

„Tedy, já vím, že jste něco viděl pane“, řekl. „Byl jste tam.“

 ANO. SAMOZŘEJMĚ, řekl Smrť. JAK VÍš, MUSEL JSEM. ALE TAKTO JE TO SKUTEČNĚ VELMI NESPORTOVNÍ.

„Podívejte pane“, řekl desátník Karotka, „tak jak chápu právo já, jste se vy zdržoval na místě kde došlo k události a pravděpodobně jste byl i jejím účastníkem.“

MLADÝ MUŽI, JÁ JSEM UDÁLOST.

„A já jsem policejní důstojník dohlížející na zákon“, řekl desátník Karotka. „Zákon se dodržovat musí, víte.“

TAKŽE TY CHCEš ... EHM ... ABYCH KÁPNUL BOŽSKOU ? NĚKOHO PRÁSKNUL ? ZPÍVAL JAKO PTÁČEK ? NE. NIKDO NEZABIL PANA šLOFÍKA. NEMOHU TI ZDE NIJAK POMOCI.

„Tím bych si nebyl tak jistý, pane“, řekl Karotka. „Řekl bych, že už se stalo.“

ZATRACENĚ.

Smrť pozoroval Karotkův odchod a trochu naklonil hlavu, když vešel na úzké schody vedoucí do chatky.

A TEĎ, KDE JSEM TO ...

„Promiňte“, ozval se scvrklý stařeček na posteli. „Bude mi již 107, víte ? Nemám na to celý den.“

ACH ANO, SPRÁVNĚ.

Smrť si naostřil kosu. To bylo poprvé, co pomohl policii s vyšetřováním. Ostatně, každý má něco, co musí dělat.

Desátník Karotka se klidně procházel po městě. Měl Teorii. Přečetl si celou knihu o Teoriích. Když dokážete shromáždit všechny důkazy, máte Teorii. Všechno do sebe zapadne.

Tak především, je tu věnec buřtů. Věnec buřtů musí někdo koupit. A potom tu máme ty pence. Pencemi platí většinou pouze jedna skupina příslušníků lidské rasy.

Zastavil se u uzenáře. Našel skupinu dětí a chvilku si s nimi povídal.

Potom zamířil do parku, kde desátník Nóblhóch nakreslil na zem obrys těla (a vybarvil jej, přidal dýmku a procházkovou hůl a nějaké stromy a keře na pozadí - lidé už mu do helmy naházeli 7 pencí) . Zaujala jej hromada odpadků, rýsující se na druhém konci aleje. Chvíli si ji prohlížel a potom usedl na vratký sud.

„No tak dobrá, můžete vylézt“, promluvil na svět okolo sebe. „Netušil jsem, že se ještě někde vyskytují skřítci“

V odpadcích to zašramotilo. Vylezli ven - malý mužíček s červeným kloboukem, hrbatými zády a nosem jako skoba, malá žena s mopem místo klobouku a ještě menším dítětem v náručí, malinký policista, pes s krejzlíkem na krku a skutečně velmi drobný aligátor.

Desátník Karotka seděl a poslouchal.

„Donutil nás to udělat,“ řekl mužík. Mluvil překvapivě hlubokým hlasem. „Všechny nás bil. Dokonce i aligátora. To bylo jediné čemu rozuměl, někomu namlátit holí. A vždycky sebral všechny peníze, co vybral pes Toby a šel je někam propít. A tak jsme utekli, ale on nás tady v parku chytil a šel po Judy a po prckovi a pak upadl a .. „

„Kdo ho udeřil první ?“ zeptal se Karotka.

„My všichni !“

„No, ale moc jste mu neublížili,“ řekl Karotka. „Jste příliš drobní. Vy jste ho nezabili. Mám ohledně toho skutečně velmi přesvědčivé svědectví. Tak jsem šel a ještě jednou si ho pořádně prohlédnul. Udusil se. Copak je tohle ?“

Vytáhl malý kožený kroužek.

„To je měnička,“ řekl malý policista. „Používal ji na změnu hlasu. Říkal, že naše vlastní hlasy nejsou dost legrační.“

„Dělá se to tak,“ řekla ta, které ostatní říkali Judy.

„Uvízla mu v hrdle,“ řekl Karotka. „Myslím, že byste měli rychle utéct. Tak daleko, jak to jen půjde.“

„Mysleli jsem si., že bychom to mohli dát znovu dohromady,“ řekl vrchní skřítek.

„Víš ... experimentální hry, pouliční divadlo, takovéto věci. Ne mlácení se navzájem holemi ...“

„Vy jste se mlátili holemi pro děti ?“ podivil se Karotka.

„Říkal, že to bude nový druh zábavy. že to poletí.“

Karotka vstal a hodil kožený kroužek mezi odpadky.

„Tohle lidi nikdy bavit nebude,“ řekl. „Takhle se to prostě nedělá.“

[*] Která je placatá a proplouvá vesmírem na zádech ohromné želvy, a proč ne ...

"Divadlo Ukrutnosti" bylo původně psáno pro W. H. Smith "Bookcase" magazín. Rozšířená verze, jež je k dipozici zde,  byla později publikována pro OryCon 15.

Tato on-line verze je zde díky laskavosti autora, který si vyhrazuje veškerá práva na reprodukci a ostatní záležitosti. Jeho vlastními slovy: "Nechci to nikdy vidět v distribučním tisku, ale nevadí mi pokud si to lidé budou stahovat kvůli vlastnímu potěšení."

Přeložil Petr Homolka

---

---

The L-Space Web is a creation of The L-Space Librarians
This mirror site is maintained by Colm Buckley